Co se to krčí v mé poštovní schránce za letáček? Snad další nabídka výhodné půjčky, kterou budu splácet až do konce života? Ale ne – je to pozvání na akci pro děti. A kdo ji pořádá? Motorkáři. Ano, ti zarostlí chlápkové v kožených bundách, kteří působí drsně a tajemně. Že by měli rádi děti?
Budete se divit, ale mají. Někteří se dokonce úspěšně rozmnožují a své potomky obdarovávají černými šátky s bílými lebkami – aby se poznali.
A jak to vím? Sama jsem byla ženou motorkáře. Toho, který za burácení své Kawasaki brouzdal krajinou a hledal nekonečné cesty. Někdy jsem jela s ním, v závěsu jako spolujezdec, křečovitě svírající řídítka v zatáčkách, které mi nikdy nešly moc klopit. Kdo zažil jízdu s mým manželem, ten ví.
Když se u nás v roce 2002 konala první akce Motorkáři dětem, můj manžel byl nejen motorkářem, ale i prezidentem klubu. Pod jeho vedením jsme objížděli firmy, sháněli sponzorské dary a proměňovali je v hračky a plyšáky. Ty jsme pak rozvěsili na síťku v otevřeném kamionu, odkud je kamarád Šmudla rozdával dětem. Protože když dítě dostane plyšáka, nebojí se ani samotného motorkáře.
Letošní akce proběhla stejně radostně. Děti soutěžily, vyhrávaly ceny, smály se. Dokonce i dospělí se bavili – moje kamarádky se nechaly přepásat páskem a přetlačovaly se o panáka. Byla to noc plná smíchu, tance a komárů štípajících do tváří. Všimli jste si někdy, že na dobře organizované motorkářské zábavě se dá u výčepu zdarma vypůjčit repelent? My ano.
Protancovali jsme celou noc v rytmu Kabátů. A pak jsem ji zahlédla. Křepčila kousek ode mě – krásná, mladá, plná života. Moje dcera. Dcera toho mého motorkáře.
A v ten moment jsem pochopila. Pochopila smysl našeho krátkého setkání na této zemi, proč jsme se poznali a proč jsme spolu žili. Protože mi zůstala jako krásné Poselství. Jako Naděje. Jako Víra, že Láska nikdy neumírá.
Zatímco můj Víťa dne 29. 6. 2003 odletěl na své žluté Kawasaki přímo vzhůru do nebeských bran.
Tak stálo v Osudu.